Muay Thai

 

Když Barma vydrancovala a srovnala se zemí Ayuddhayu (Ayutthayu), tehdejší hlavní město, které je dnes nazýváno městem „svatým“ a leží zhruba sto kilometrů od dnešního Bangkoku. Písemné památky o počátcích thajské historie byly nenávratně zničeny. S nimi nám zmizely i záznamy o počátcích thajského boxu. To málo, co o této době víme, pochází ze zápisků barmských, kambodžských a evropských návštěvníků a cestovatelů. Některé důležité záznamy se také dochovaly z kronik království Lanna – Chiangmai, které se na území dnešního thajska nacházelo zhruba třista kilometrů od Bangkoku. Všechny prameny se shodují na tom, že thajský box se zrodil jako bojová technika na boj na blízko. Tato technika se stala účinnější než samotné zbraně. Odkud se thajský box zrodil a jaký byl jeho vývoj. O tom prameny mlčí, nebo jsou nepřesné, případně si i odporují. V zásadě ale existují dvě hlavní teorie.

Jedna říká, že toto umění se vyvinulo při tom, jak se Thajci stěhovali z Číny. Postupně se zdokonalovali v technice, když bojovali o svou zem. Druhá teorie naopak tvrdí, že Thajci byli odjakživa na dnešním území Thajska, a že thajský box vznikl jako bojové obranné umění, když si thajci museli chránit svou zem. Druhá teorie, ačkoliv je kontroverzní, má nemalou vědeckou podporu a archeologické důkazy. První je nicméně také možná (www.muaythai.com)

Co je ale jisté je to, že thajský box byl důležitou součástí thajské kultury již od svých prvopočátků. V Thajsku je toto bojové umění povýšeno na královský sport. Za starých časů se konflikty a problémy řešily pořádáním zápasů v thajském boxu. První náhlý vzestup zájmu o thajský box byl za vlády krále Naresuana v roce 1584. Během tohoto Ayuthájského období byl každičký voják cvičen v umění thajského boxu, aby byl schopen takto bojovat stejně jako král sám. Postupně se thajský box odpoutal od svých kořenů a začaly se rodit nové techniky. Změny pokračovaly i za vlády krále Prachao Sua (Sanpet VIII.) - známým pod jménem „Král tygr“. Byl obrovským milovníkem umění thajského boxu. Často bojoval inkognito a porážel tehdejší šampióny. Za jeho vlády byl v zemi mír. Král, aby svou armádu udržoval v připravenosti k boji, ji nechával cvičit thajský box. Zájem o tento sport byl již předtím dost velký, ale v této době nastal přímo raketový vzestup.Thajský box se stal oblíbeným sportem a lidé jeho cvičením trávili svůj volný čas. Prameny hovoří o tom, že lidé různého sociálního postavení přicházeli do táborů, kde se učilo umění thajského boxu. Bohatí, chudí, mladí i staří, všichni chtěli ovládat toto bojové umění. V každé vesnici bylo možné vidět zápasy, každá měla své místní šampióny. Na každý zápas se sázelo a zároveň to byla i věc hrdosti. Sázení u tohoto sportu již zůstalo, mnohdy se jedná i o veliké sumy přesahující stovky dolarů. Thajský box byl vždy sportem populárním, ale jako u každého sportu, jsou doby, kdy je více a kdy méně populární. Za vlády krále Ramy V., byly pořádány zápasy na výsostné královské nařízení a vítězové těchto turnajů byli štědře odměňováni. Král jim uděloval vojenské hodnosti, které jsou pro nás Evropany jen těžko přeložitelné. Znamenají něco jako major thajského boxu. V tehdejší době si lidé těchto titulů velmi považovali. Zápasy se tehdy nebojovaly v ringu, jak jsme zvyklí dnes, ale na jakémkoli vhodném místě, na dvoře, mýtině apod. Tak se dělo až do vlády krále Ramy VI., kdy se zavedl ring ohraničený lany a začal se odměřovat čas. Předtím se čas měřil podle toho, kdy se proděravělý kokosový ořech, který se dal do nádoby s vodou, zcela naplnil a potopil se tak pod hladinu. Jakmile se tak stalo, bubeník všem signalizoval konec kola.


Thajský box byl vždy sportem i vojenskou bojovou technikou. Za starých časů, lidé trénovali thajský box kdekoliv a kdykoliv bez ohledu na společenské postavení. Dokonce až do dvacátých let 20. století, bylo jeho zařazení do osnov součástí povinné školní výuky. Kvůli vysoké úrazovosti se však od tohoto zvyku muselo ve školách upustit. Lidé se však i nadále věnují thajskému boxu v tělocvičnách a sportovních klubech. Po staletí se armáda starala o to, aby toto umění nebylo nikdy zapomenuto. Snad odjakživa, co v thajsku existuje armáda, vojáci cvičili tuto techniku boje. Pro armádu je to technika na boj z blízka, bojové umění na bitevním poli. Kdykoliv má thajský voják bojovat beze zbraně, vždy užije thajský box. Ale to by udělal jakýkoliv muž, a nyní i žena či dítě v Thajsku.

Pozorování boje, jeho napodobování, učení se, bylo vždy v Thajsku součástí dětství.

Za vlády „krále tygra“ si začali bojovníci obvazovat ruce a předloktí pásky z koňské žíně. Mělo to dvojí důvod - chránit bojovníka a zároveň způsobit větší poranění protivníkovi. Později se začalo užívat konopných provazů a naškrobených bavlněných pásků. Pro speciální zápasy, a se souhlasem obou bojovníků se smíchalo roztříštěné sklo s lepidlem a namazalo se na provazy na rukách. Změny, které tento sport prodělal v posledních desetiletích již byly především technického charakteru. Například bojovníci vždy nosili nějaký druh suspensoru, kterým si chránili slabiny, protože kop do těchto míst byl až do 30. let 20. století naprosto legální. Zpočátku se bojovníci chránili kůrou ze stromu či mořskou lasturou, kterou si přivazovali na tělo. Později se začal používat malý trojúhelníkový polštářek, modrý nebo červený, aby se zase bojovníci vrátili k původní ideji lastury.

Ve 30. letech minulého století proběhly veliké změny. Modifikovala se pravidla; nesmělo se už používat konopných provazů a místo nich se mělo bojovat s koženými rukavicemi. Nemalý vliv na tuto změnu měla i rostoucí obliba západního způsobu boxu. Dále se vytvořily hmotnostní kategorie, které jsou také založeny na mezinárodním způsobu dělení do kategorií. Tyto a jiné změny - zavedení 5 kol na zápas - způsobilo, že někteří bojovníci opustili tento sport. Před zavedením hmotnostních kategorií, zápasník bojoval se všemi bojovníky jakékoli váhy a výšky. Zavedením váhových kategorií si byli bojovníci více rovni a na místo jednoho všeobecného vítěze, byl v každé váhové kategorii jeden. Většina bojovníků thajského boxu, kteří pocházejí přímo z Thajska náleží do nejlehčích váhových kategorií. 70% z nich patří do kategorie muší váhy. Těžší kategorie bojují jen zřídkakdy a povětšinou jsou dnes zastupovány pouze cizinci.

Se zavedením stadionů pro thajský box, které prováděl král Rama VII se začalo těsně před druhou světovou válkou. Během války se novým stadionům z pochopitelných důvodů moc dobře nevedlo. Krátce po válce však nastal opravdový boom. Právě válka prokázala, že thajský box neztratil nic ze svého kouzla. Opět přijížděli do Bangkoku bojovníci z různých koutů země, aby získávali slávu a peníze. Tuto slávu mohli nalézt na dodnes nejznámějších stadionech světa, jako je Rajdamnern (Ratchadamnoen) a Lumphinee (Lumphini). Postupem času se začaly zápasy přenášet televizí, například thajský Chanel 7 přenáší zápasy již přes dvacet let. Dnes už pak všechny čtyři televizní společnosti thajského království vysílají zápasy tohoto bojového umění pro milióny fanoušků po celém Thajsku denně. Bojové umění se proměnilo v oblíbený sport.

Na venkově se lidé scházejí u jakéhokoliv dostupného televizoru, ve městech, když je thajský box, jsou prázdné ulice, protože každý sleduje v televizi zápasy. Dokonce můžete najít boxerský ring na ulici v baru. Thajský box se stal velmi oblíbeným i mimo Thajsko. Má mnoho stoupenců v jižní a severní Americe, v Austrálii, Japonsku, Evropě, ale i v mnoho státech po celém světě. Zářné dějiny thajského boxu tak budou i nadále pokračovat díky obrovskému mezinárodnímu zájmu o tento druh bojového umění.

Najdou se ale i odpůrci těchto pravidel. Hlavně z řad bojovníků, kteří bojovali ještě před válkou. Jejich obhajoba klasického starodávného způsobu boje zní asi takto: „Tříminutová kola a rozdělení na váhové kategorie natrvalo změnila tento sport. Museli jsme bojovat se všemi. Museli jsme znát všechny triky a záludnosti boje. Používali jsme kopů a takové bojové techniky, které se dnešní mladí bojovníci ani neučí. Neměli jsme žádné přestávky, místo toho jsme bojovali dokud jeden z nás nepadl vysílením.“(www.muaythai.com) I oni mají zajisté pravdu. Thajský box se během let hodně změnil, avšak i přes tyto změny, thajský box neztratil nic ze své exotičnosti a mystiky. Thajský box je bojovým uměním.

Od legend po současnost

Již od pradávných dob vládci v Thajsku přikládali velkou váhu trénování svých vojáků, ale i obyčejných lidí, v pěstních soubojích beze zbraně i se zbraní. Souboje beze zbraně jsou známy pod pojmem Muay a se zbraní Krabi-krabong, doslova meč a hůl, ačkoliv souboje se neomezovaly pouze na tyto dvě zbraně. Často se stávalo, že sami vládci bývali skvělými bojovníky-silní, stateční a zkušení. To bylo určitě i jedním z důvodů obrovského vzestupu thajců v této části světa.

První království vzniklo ve 13. století s hlavním městem Sukhotai. Sám král využíval prostranství před svým palácem k trénování stínového boxu a také se zde pořádaly turnaje, při nichž si král vybíral dobré bojovníky a stráže.

Legenda ze 14. století hovoří o tom, že se po smrti krále Seng Muang Ma nemohli jeho dva synové, Feng Keng a Yi Kumkam dohodnout, kdo nastoupí po otci na trůn. Tato roztržka vyvolala hrozbu občanské války, takže zástupci obou táborů se dohodli, že boxer, který zvítězí v souboji, bude zvolen budoucím králem.Vyhrál boxer z tábora Yi Kumkam, jenž byl korunován na krále.

Když sláva Sukhotaje pomalu odumírala, začalo se kolem roku 1350 dostávat do popředí jiné království (tehdejší jihovýchod dnešního thajského území) a to na dolním toku řeky Chao Praya. V tomto království vládlo nepřetržitě 35 králů z pěti dynastií až do roku 1767, kdy hlavní město Ayutthaya, okupovali dobyvatelé z Barmy. Během této dlouhé doby, téměř čtyř století se narodilo pár skvělých thajských boxerů. Jedním z nich byl i král Naresuan Velký (1590-1605).

Když bylo Naresuanovi devět let byl jako rukojmí odvlečen do Barmy a Naresuanův otec, Maha Thammajara, tak mohl být korunován novým králem Siamu. Po dlouhých šesti letech se mohl siamský korunní princ vrátit do své země, ale jedině když vyhraje zápas s jedním známým barmským zápasníkem. Splněním této podmínky se mohl sám vysvobodit. A to se mu podařilo. Naresuan vyhlásil samostatnost Siamu a se svými bojovými schopnostmi byl schopen odvrátit každý další nátlak z Barmy až nakonec v rozhodující bitvě zabil nástupce na barmský trůn.

Dalším významným králem Ayuthájského období, známým pro své nadšení a zkušenost v boxu byl Sanpet VIII. Jednou v jedné malé vesničce nedaleko hlavního města bojoval dokonce i se dvěma soupeři současně. Nad oběma zvítězil a aniž by odhalil svou pravou identitu vybral si svou první cenu - dvě horké koupele. Bohužel svého mimořádného talentu nevyužíval ku všeobecnému prospěchu a slávě své země a brzy se ponořil k oddávání se tělesným rozkoším, a tak se začalo brzy proslýchat o jeho zvrhlých sexuálních hrátkách a dostal nechvalně známou přezdívku „král tygr“(Kraitus 1997).

Dalším známým thajským boxerem byl Khanomtom, prostý poddaný. Byl mezi těmi 30 tisíci Thajci odvlečených do Barmy, když padla Ayutthaya v roce 1767. Následujícího roku se konal velkolepý festival v buddhistickém klášteře v Rangúnu. A zde se konaly zápasy v boxu a Khanomtom byl vybrán, aby reprezentoval thajské válečné zajatce. Byl to zkušený bojovník, velmi dobře bojoval pěstmi, chodidly, lokty i koleny, a tak porazil neuvěřitelných deset barmských boxerů v řadě za sebou a za své umění se mu dostalo královské pochvaly.

Během roku 1767 byly tedy barmští vojáci vyhnáni a Phraya Taksin nastoupil na trůn v Thom Buri. On sám byl velmi dobrým válečníkem a bojovníkem. Stejně jako jeho předchůdci, pořádal před královským palácem zápasy v thajském boxu. V té době patřil mezi nejznámější bojovníky Phraya Phichai alias Zlomený meč. Této přezdívky se mu dostalo po té, co se mu během ostrého souboje zlomil meč, a pak s tímto zlomeným mečem soupeře přesto porazil a zabil. Za své zásluhy byl později povýšen na správce kraje Phichai (dnešní jižní Thajsko) s titulem phraya (major) (
www.muaythai.com).

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Rama I., zakladatel dynastie Chakri, usedl na trůn v Bangkoku roku 1782. I on využíval prostranství před svým palácem k pořádání zápasů a vybíral si tak svou stráž. Jednou, během jeho vlády přišli do Bangkoku dva bratři z Francie a hledali protivníky v zápase ve volném stylu a s holemi. Předtím za stejným účelem prošli několika městy v Indočíně, a protože byli úspěšní, byli i bohatí. Král Rama I. jejich výzvu přijal a poslal svého nejlepšího zápasníka Muen Phlana, aby bojoval s jedním z francouzů. Pro Thajce, který byl celkově o dost subtilnější postavy, to byl nelehký úkol. Přesto dokázal zvítězit nad oběma bratry a to díky dokonale zvládnuté technice kopání, útoky lokty a koleny.

Rama V. (1868-1910) byl další králem a zároveň jakýmsi patronem thajského boxu. Podporoval výstavbu táborů, tréninkových kempů, kde se učilo tomuto bojovému umění a pravidelně pořádal turnaje a vítěze odměňoval vyšší hodností a penězi. Za Ramy VI. (1910-1925) si již mohli prostí poddaní zakládat a vést své vlastní tábory, své ringy a pořádat zápasy. První moderní ring byl postaven na fotbalovém hřišti v Růžové zahradě paláce v Bangkoku. Byl to vlastně vyvýšený čtvercový podstavec ohraničený lany a zápasům soudcovali dva rozhodčí. Jeden byl v modrém rohu, druhý v červeném. V zápase nenosili ještě bojovníci klasické rukavice, ale na rukou měli ovázaný konopný provaz, kterým se dalo soupeři mnohem více ublížit. Zcela kuriózní bylo odměřování času. Na začátku každého kola se proděravělý kokosový ořech položil do nádoby s vodou. Kolo končilo, když se kokosový ořech zcela ponořil.

V té době byl nejlepším thajským boxerem Yang Hanthale. Dokonce se i mezinárodně proslavil, když porazil v zápase ve volném stylu Chin Changa, čínského bojovníka školy Šaolin. Chin prohrál, protože nenašel účinný způsob jak odrazit rychlé a vysoko mířené údery nohou thajského mistra. Následkem toho dostal silnou ránu do krku, upadl do bezvědomí a musel být z ringu vynesen.

Boxerský ring byl postupně stěhován do Tha Changu, Suan Sanuku a Lak Muangu uvnitř Bangkoku. V roce 1919 se v Tha Changu změnila pravidla a všichni bojovníci, od té doby musí nosit klasické kožené rukavice, jak je známe dnes.

Všechny výše zmiňované ringy nebyly stálé. První stálý byl postaven až v prosinci 1945. Bylo to v Bangkoku v ulici Ratchadamnoen Nok. O půl století později patří stále tento stadion mezi nejlepší v Bangkoku a pořádají se tu jednak zápasy v thajském, ale i mezinárodním boxu západního stylu. Další věhlasný stadion se nachází blízko parku Lumphini v Bangkoku. Nejdůležitější zápasy se přenášejí živě televizí. I v ostatních velkých městech v Thajsku se nacházejí boxerské ringy, a tak i turisté mohou bez problémů nahlédnout a na vlastní oči vidět autentický thajský box.

Počátky Thajského boxu u nás



Thajský box je v České republice stále ještě poměrně novým sportem. A jako takový se potýkal ve svých začátcích s mnoha problémy. Jen díky nadšencům, kteří k nám toto bojové umění z Thajska přivezli a mysleli to s ním vážně se dnes thajský box těší stále větší oblibě mezi širokou veřejností, bez rozdílu věku a pohlaví.

Thajský box vnikl na českou scénu nenápadně, ovšem současně i značně impozantně. Jeho příchodu nepředcházela žádná bombastická kampaň a velká slova na honosných exhibicích a tiskových konferencích, ale cílevědomý a systematický trénink několika jedinců, které kolem sebe seskupil Petr Macháček a začal s nimi probírat základní abecedu thajského boxu.

Po pádu železné opony se nadobro zvedla stavidla hráze, která nedovolila pronik-nout do naší vlasti a na naši sportovní scénu téměř žádnému „západnímu“ sportu, který by v sobě ukrýval „prvky kapitalistické propagandy“. K takovým sportům patřil rovněž thajský box, jehož utkání se do té doby dala sledovat pouze na programech satelitních televizí.

Na počátku roku 1990 se objevily první aktivity v Praze, kdy Petr Macháček kolem sebe shromáždil hrstku nadšených přátel, které neuspokojoval dosavadní způsob tréninku v různých bojových systémech a sportech již zde zavedených. Byli to první průkopníci, kteří začali podnikat první nesmělé krůčky v thajském boxu podle článků a fotografií ve specializovaných zahraničních časopisech a knihách, trénujících po parcích podle videokazet a s minimálními zkušenostmi z Německa.

Díky nebývalému zájmu se Petr Macháček rozhodl kontaktovat zástupce oficiální světové organizace EMTA pana Deflefa Turnau, který byl prezidentem německého svazu thajského boxu a prezidentem světové Kick-boxing asociace (IKBF) a ten mu vyšel velmi přátelsky a ochotně vstříc a pozval ho do své školy Bujin gym k tréninku.

Během svých tréninkových pobytů v této škole v SRN získal nejdříve instruktor-skou licenci k tréninku thajského boxu a Kick-boxingu a pověření k založení pobočky EMTA-IKBF ještě v tehdejší ČSFR.

Petr Macháček byl jediným licencovaným a oficiálním trenérem Muay Thai a Kick-boxingu v České republice od světových organizací těchto sportů, IMTA a IKBF (International Muay Thai Asociation a International Kick-boxing Federation).

V roce 1991 tak vznikla první škola thajského boxu v Československu. Nadšení a chuť dokázat, že i sport pro nás do té doby exotický a neznámý je schopen nadchnout a zapálit široké masy mladých lidí, hnala zakladatele českého thai-boxu k pořádání seminářů a zakládání nových škol po celé republice.

Dalším, kdo se též podílel na importaci thajského boxu do naší vlasti, byl Jan Vávra. Společně s Petrem Macháčkem mají největší zásluhu na usazení thajského boxu na české sportovní scéně. Po jejich prvním pobytu v Thajském království sami získali na odbornosti a svoje zkušenosti začali předávat zájemcům z celé ČR.

Ze zkušeností tandemu Macháček trenér, Vávra závodník načerpala energii většina ostatních trenérů, kteří si založili vlastní školy ve všech krajích a větších městech. Po Praze následovaly Cheb, Karlovy Vary, Hradec Králové, Ostrava, Brno ...

Při zmínce o začátcích je třeba připomenout i třetího, ne nepodstatného člověka působícího v thajském boxu u nás, kterým je David Brousil. Jeho velké teoretické znalosti jsou dodnes opravdovou pokladnicí vědomostí a znalostí o thajském boxu. Stejně tak má ve svém archivu neuvěřitelnou sbírku videonahrávek, které jsou ojedinělým svědectvím o vývoji thajského boxu nejen v Čechách, ale během určitých let i v Thajsku a jinde na světě po svém počátečním úsilí , během kterého založil také svou školu thajského boxu se však v poslední době trochu odmlčel z dění v thajském boxu, ale jeho velmi individualistická osobnost už dokázala několikrát překvapit.

V této průkopnické generaci nesmíme zapomenout ani na další jména, která již dnes neodmyslitelně patří k českému Thai boxu. Rudolf Vácha, který v Chomutově začal rozvíjet svoji ideu thajského boxu, ve které jeho škola poctivým tréninkem vyprodukovala borce světové extratřídy (Jiří Žák). I teplický Martin Žvachta a jeho škola má lví podíl na úspěšných představeních nového a málo známého sportu v našich krajích.

Podle jejich vzoru vyrůstá při společném tréninku další generace mladých nadějí, jenž by měly mít už o něco snazší cestu k cílům, které zůstanou bohužel pro první „průkopnickou“ generaci thaiboxerů nedostižné.

Postupem času, s rostoucí popularitou thaiboxu s tím, jak rychle se u nás tento sport vyvíjel. Bylo nutností doplňovat vědomosti, přinášet nové a nové tréninkové metody, a tak přibývalo stále větší množství trenérů a zápasníku, kteří se vydávali za zkušenostmi do Thajského království a své poznatky pak použili při tréninku a předávali je ostatním. To vedlo k tomu, že již dnes máme natolik zkušené zápasníky, kteří jsou schopni utkat se s kýmkoliv na světě, dokonce patří mezi nejlepší.

JustFight.cz